Senftenberský Peter & Paul-Markt. Nechyběli jsme.

Namísto táboráku se na konci školního roku náš (ne)gymnaziální sbor vydal do partnerského německého Senftenbergu. Autobusem, ozdobeným za předním sklem elegantním řidičem v košili s kravatou, jsme se v pátek odpoledne vydali na cestu. Po několika hodinách tradičně veselé cesty jsme dorazili na poněkud neveselé místo se zvláštní atmosférou rekultivované krajiny bývalých povrchových uhelných dolů. Tma tomuto místu dodávala ještě větší sílu.

Nikdo ale přece jen strachy neumřel a to ani poté, co Bohouš vytáhl svou plynovou masku. Ta se stala kulturní vložkou našeho prvního večera a vznikly jedny z nejpozoruhodnějších fotografií v historii sboru. Pak se ještě nějakou dobu ozýval odněkud z pokojů zpěv a zvuk kytar, aby se nakonec celá výprava ponořila do svých hnědouhelných snů.

Druhý den jsme kolem poledne až nečekaně zazářili na poloprázdném senftenberském náměstí a zpříjemnili všem pěti divákům jistě již tak příjemné chvíle strávené s klobásou a pivem. O náš atraktivní hudební projev se ovšem také nemalou měrou zasloužil pan zvukař. I díky němu tak na večerní koncert v nedalekém kostele přišlo aspoň o pár lidí víc než bylo nás. Po obědě proběhl výlet k jezeru, protkaný kratochvilnými činnostmi jako fotografování lidí v plynové masce i bez ní, házení míčem a Kájou do vody a pro odvážnější i koupáním v jezerní vodě nepříliš vlídné teploty.

Následný večerní koncert v kostele se nám povedl a možná k tomu přispěla i určitá bizarní asymetričnost a architektonická nepřesnost celé stavby, zlidšťující spolu se skromným inventářem pobyt uvnitř takového svatostánku. Příjemným osvěžením pro nás byla i celková změna repertoáru oproti vystoupení na náměstí.

Po koncertě a po večeři, stejně chutné jako všechna naše zdejší jídla, už nastala nejočekávanější událost celého výletu, totiž bujaré veselí a veselé bujaří. Hrálo se na různé nástroje od běžných kytar přes méně běžné lžíce až po poněkud neběžné popelníky, zpívaly se veselé národní písně a přitom všem se samozřejmě přiměřeně dbalo na pitný režim. Dokonce došlo i na legendární Rudý voko. Pamětníci tak mohli zaznamenat již páté za svou sborovou kariéru a přibylo lidí, kteří teprve od té chvíle mohou říkat, že ve sboru opravdu něco zažili.

Cesta zpět byla tedy vzhledem k zábavnému večeru přece jen ospalejší a o něco méně zábavná a v neděli odpoledne nás autobus plné hudebně-industriálních zážitků vyvrhl zpět napospas vrtochům podorlického počasí.

P.S.: Půvabnou Gasmaskedame se nakonec nikomu z pánské části sboru ani s nejvyšším nasazením svého šarmu okouzlit nepodařilo.

Lukáš Lyer

• Lukášův "malý předkm"
• Martininy fotky si nejlépe prohlédnete s účtem na Facebooku, ale jde to i bez něj.
• Bohouš nezklamal. A co na to die Gasmaske?